Cesty Severu : Den dvanáctý - Od Valdezu za měděnou horečkou - McCarthy - Kennecott
Probouzíme se za mlhavého rána ve správcovské chatičce jednoho zavřeného kempu 50 km nad Valdezem, mlha od moře a z řeky zavalila údolí..Chajda byla otevřená, nic v ní nebylo, tak jsme se v podkroví uvelebili, vonělo to tam přesně stejně, jako v klubovně vodáku v Dačicích..
Probouzíme se za ledovcem a hradbou hor, které stály v cstě části prospektorů za dob zlaté horečky, jež nechtěli překračovat kanadskou hranici na jihu a tzv. „americkou cestou“ z Valdezu se pokoušeli dostat za zlatým snem na Klondaik. Uvěřili chytře napsané propagaci v novinách a mnohé to stálo zdraví, rozum, obojí, nebo život. Z 3000 lidí došlo až tam jen maloučko.
Pár šťastlivců se dostalo dál do vnitrozemí a všimlo si, že led a sníh některých ledovců jsou zbarveny dozelena a napadlo je, že to bude asi od mědi. Začali hledat a našli rudu velmi bohatou na čistý kov, leckdy obsahovala 80 a víc procent. Spousta otevřených dolů měla v té době mědi jen kolem 2 procent.
Plán pro dnešek je jasný. Vydáváme se mlhou po stopách mědi. Do Chetiny po asfaltu a dál po silničce ještě horší, než byla Dempster. Po tom se nám stýskalo! 60 mil divočinou, v údolí pod námi se občas doširoka rozlévá Cooper river. Cesta částečně kopíruje bývalou trasu železnice, po níž vlaky vozily zelené bohatství spousty kilometrů až dolu k moři, do Cordovy. Zbytky tratě občas míjíme. Přejeli jsme rekonstruovaný most přes strž a trosky jiného jsou vidět o pár km dál. Čas se na něm už pěkně podepsal.
Najednou se mlha rozptýlila a před námi výhledy do jasného podzimního dne, dodaleka. Inverzi necháváme za zády. Cesta je přerušena řekou a dál jdeme už pěšky. Konečně! Jásám, konečně se někam jde! Po tolika km sezení v autě..
Jdeme sice po nezáživné cestě něco přes 4 míle, pořád rovně, ale jdeme. Je krásně, výhledy na hory kolem se zasněženými špičkami a na ledovcovou morénu dole v širokém údolí pod námi. Obrovské černé haldy malých kamínků, pod nimi asi ještě led. Téměř na konci údolí se jako tajemný hrad v Karpatech tyčí zbytky důlního městečka Kennecott. A že toho tu zbylo ještě docela dost. Obrovská dřevěná stavba pobitá červeně natřenými prkny, rámy oken bíle. Ve stejném stylu jsou postaveny i všechny domy a domečky bývalé osady. Nákladové nádraží, jakási továrna na zpracování mědi, možná i tavírna.. Téměř všechno rekonstruují, nebo je už opraveno. Je vidět, že tu bylo živo, ve dvacátých letech minulého století, kolem kolosu na zpracování mědi. Další dva doly byly ještě výše v údolí po stranách ledovce. Jsou tu vidět reklamy na tůry s průvodcem, nebo bez něj a všechno, že bude pro turisty připraveno a téměř hotovo od roku 2010. V sezoně tu musí být pěkně živo a zdá se, že teprve bude, místo vyhlédávají lidi asi čím dál tím víc.
Pomalu zapadá sluníčko za hory na druhé straně údolí, ze spoda od řeky se táhne směrem k nám mlha, padá soumrak. Je to hezký to všechno pozorovat, ale je čas jít zpátky do městečka Mc Carthy, k autu. Už za tmy zkouší Lukáš štěstí v, jako zázrakem v těchto končinách otevřeném, kempu s chatičkama. Třeba něco usmlouvá, ptá se po levném bydlení. Pán dnes končí, zítra se balí a přesouvá se do Anchorage, nabízí dva pokoje. Luky se ptá na cenu, za oba je stejná prý jako za jeden, říká pán. „A to je kolik“, nato Lukáš. „Nothing“, stručná odpověď. Ještě jsem si mohli i v kuchyňce uvařit. Skleničku vína na dobrou noc a zapluli jsme do spacáků. Při další kapitole o zlaté horečce kluci pochopitelně usínají, tak přestávám číst nahlas a dočítám to, co stejně budeme číst znova, ale to nevadí, je to napínavé a fascinující, jak to tenkrát všechno bylo. Dobrou noc!
Oli a Honza a Lukáš