Putování Lukáše a Honzy po světě...

Den sedmý – 7. 10. 2009 – za polárním kruhem do Inuviku po Dempster Hwy

Probudili jsme se do mrazivého rána, odhadem tak mínus 15 stupňů, řeka se ještě o kousek sevřela, ledem, přemrzlý sníh křupal pod nohama. Přístřešek s igelitem utěsněnými okny spolu s hřejícími kamny, u kterých jsme drželi po dvou hodinách služby na příkládání, nás nenechal zmrznout. Ráno jsme udělali na vařiči čaj, kafíčko a ovesnou kaši, naskládali vše do auta a provázeni paprsky vycházejícího slunce, které se opíralo do skal nad řekou jsme vyrazili vstříc Inuviku. Za chvíli jsme vjeli do mrazivé mlhy a ta nám skryla výhledy do okolí. I tak jsme měli oči na stopkách a sledovali jestli se někde na zasněžených planinách netoulají nějaká zvířátka. Nakonec jsme zahlédli aspoň několik sobů, bohužel přijeli jsme pozdě a tak již leželi zastřelení vedle silnice jako lovecká trofej kolem které se vznášelo hejno havranů.

A to už překračujeme hranici Yukonu a Severozápadního teritoria a začínáme sjíždět do nížiny kolem obrovské delty řeky Mackenzie. V cestě nám stojí dva přívozy. První přes Peel river a druhý přes samotnou obrovskou Mackenzie. Oba jsou v provozu do půlky října, poté začíná zamrzat řeka a až do konce listopadu se přes řeku nedostanete, až pak po „ledovém“ mostě. Oba přívozy provozuje stát a oba jsou zdarma. Za prvním přívozem mrkneme jedním okem na Fort McPherson a upalujeme dále. Úspěšně se přeplavíme i přes další přívoz a pelášíme vstříc Inuviku. Už to máme jen nějakých 30 km do cíle naší cesty po Dempster Highway a já se v duchu raduji, že jsme tu cestu i s naším autem zvládli. Když tu se Honza ptá Olinky jestli taky nemá pocit, že nám auto plave? Zpomaluje a já se podívám do zpětného zrcátka a skutečně vídím to čeho jsem se bál.. naše zadní kolo je docela placatý :O(. Zastavujeme a jako blbý vtip mi zní od Honzy jé, to druhý syčí taky. No tak to jsme v pr...! Máme jednu rezervu, dvě píchlý kola co teď ? Vyndáme hever, sudnáme to již placatý a že když dáme rychle rezervu tak třeba ještě dojedeme než druhý ujde úplně. Vyndáme komicky malé náhradní kolo, kterému na Dempster dávám tak 10 km života. A už je jasný, že takhle to nepůjde. Honza dává povely.. Lukáši zastav auto, pojedeš do města. Píchlý kolo mi nacpe do pytle a do ruky a já už stavím první auto. Zastavuje mi auto co má nejlepší za sebou a uvnitř sedí tři starší domorodci, rozesmátý a podle výparů i docela opilí. S tím, že mě hodí do města. Po cestě kleji když vidím, že nám chybělo 10 km k asfaltové cestě. Za chvíli jsme, ale ve městě, za svezení nic nechtějí a vyloží mě u pneuservisu. Tam zjistíme, že kolo je jak řešeto a jsou v něm tři díry, což nemá cenu ani spravovat. Tak říkám no co, tak koupím novou gumu. Koukne na rozměr, hm to nemáme ale je tu ještě míli odsud jiný servis. Když vidí že jsem pěšky, naloží mne do svého auta a hodí tam. V druhém servisu dostanu stejnou odpověď, nooo tak tenhle rozměr tu nemáme. Cejtím, že jsme dojeli, a nadávám si, že jsem ve Whitehorse nekoupil nový i zadní gumy. Naštěstí servisáka napadne, že mají nějaký starší jetý gumy. Tak jednu přinese, přehodí na můj disk a říká si o 50 dolarů, nevěřím, že je to cena za práci i gumu.. je to vlastně zadarmo. Pak mu nabídnu 20 dolarů když mě hodí k našemu autu, máme vyhráno.o) bereme ještě bombu se vduchem a jedem. Za městem už na nás v autě čeká Honza s Oli. Vyměňujeme kolo, druhé dofukujeme a skáčeme do auta a pelášíme do města než vzduch uteče. Dofukujeme ještě několikrát, až je bomba prázdná. Takže tasíme hever ještě jednou a dojíždíme po asfaltu s malou rezervou. V servisu nám vymění i druhé kolo. Honza má radost, že máme konečeně zimní vzorek na celém autě a já mám radost, že to nebylo tak drahý. Dáváme servisákovi poslední dvě plzničky co vezeme ať si zapamatuje odkud jsme a domlouváme si, že nám zkusí do rána sehnat jedno rezervní kolo i s diskem. Jistota je jistota. Město teď prjíždíme středem, průvodci nelhali. Nejzajímavější atrakce – Kostel ve tvaru iglu, veškeré potrubí nad zemí a domy na kůlech.. ale jinak žádná krása to moc není, máme hlad a je nám zima takže se spíše už vidíme v teple :o) a tak zmazaní a zmrzlí dorážíme do domluveného ubytovaní – Arctic Chalets vlastněné švýcarkou a norem. Teprve teď zatápí, že prý zapomněla, Olinka utrousí že spíše nevěřila že skutečně příjdeme, a tak se stěhujeme do docela chladného pokojíku s třemi postelemi a s kuchyňkou záchodem a sprchou. Všichni se těšíme na horkou sprchu. První jdu já a přichází zklamání, sprcha je taková chladně vlažná, říkám si asi drsní seveřani a se zatnutými zuby se sprchuji. Honza kategoricky sprchu odmítá a tak se jdu zeptat jestli není nějaký problem s vodou. A byl, následuje skutečně horká sprcha a nám se z ní skutečně nechce. Po půlnoci příjmám gratulace ke svým dožitým kristuskám, dáme vínko a pak už se všichni vrháme na WiFi a užíváme již vyhřátý pokoj, elektriku a píšeme zprávy do světa. Usínáme až někdy dlouho po půlnoci a to nás zítra čeká náročný den.

Dobrou noc Lukáš Honza a Oli od netu a z postele :o)