Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cesty severu: Den třetí – Konec světa v Keno a vzrušující noc v Dawsonu

3. 10. 2009

Cesty severu: Den třetí – Konec světa v Keno a vzrušující noc v Dawsonu

ObrazekVítá nás další den. Mrazivé ráno nás z vyhřátých pelíšků netahá a do zimy v otevřeném přístřešku v kempu u Mayo se nám vůbec nechce. Nic na plat, je potřeba rozdělat oheň v kamnech, aby se udělalo aspoň trochu tepla okolo. Ovesná kaše a čaj k snídani příjemně prohřejí naše žaludky. Po jídle se vydáváme na menší výlet kolem jezera Five Mile Lake. Měníme plána místo abychom se vrátili na Klondike Hwy, pokračujeme dále z Mayo po Silver trail štěrkovou silnicí do Elsa a Keno. Cesta mírně stoupá a bílé hory se každým kilometrem přibližují. Chvílemi vysvitne sluníčko. Cesta slibuje krásný a dobrodružný den. Okolní krajina začíná mít horský ráz. Zmrzlá a zasněžená silnice je toho důkazem.

Náhle se před námi objeví široké horské údolí. Informační cedule nás upozorňují, že tato dolina je plná zvířat (losy, caribou, medvědi…) a řeky a jezera se hemží rybami. Tabule poutavě popisují o historii stříbrem a zlatem poznamenaného drsného kraje, lidí, ale i zajímavosti z geografie apod. A právě stříbro tady nedávno opět začalo psát dějiny. V roce 1989 se všechny doly na stříbro zavřely a nedávno se jejich provoz opět obnovil. Ceny stříbra a zlata stoupají, není se tedy čemu divit.

Pokračujeme po zmrzlé silnici přes povrchové doly na stříbro v Else do Keno. Vítá nás horská osada Keno. Zastavujeme se u prvního domku  a obchůdku se suvenýry, který vlastní fotografové z Německa. Najít v celém Yukonu, natož tady, ceduli OPEN je totiž v tuto roční dobu po sezóně docela zázrak. Dostáváme tip, že by mohl být ještě otevřený Snack Bar. Kýčovitý domek s různým harampádím, starými auty a historickými artefakty okolo. Na dveřích vidí cedule „Jsem na rybách“. Takže nic? Vidíme uvnitř světlo, bereme za kliku, je otevřeno. Vítá nás vřelý chlapík, že na ryby ještě nejde a zva nás dovnitř. Poručíme si kafe, usadíme se do křesílek v útulné hospůdce a dáváme se s ním do přátelského hovoru. Pan domácí je Ital, ukazuje na spodek svojí nohy a na podpatek. Vzpomínáme si na tvar Itálie – kozačku a usuzujeme, že je z jihu. Družně si¨s námi vypráví. Žije tady ž několik let, když se sem odstěhoval jeho otec, vypadá velmi spokojeně. Prý v Keno dělá tu nejlepší pizzu. Aby taky ne, když vesnice má 15 obyvatel a on je tu jediný Talián.

Občas doma slýcháme o místech, která jsou koncem světa. Tohle zapomenuté místo v horách mi připadá jako jedno z těch nejvíce „koncovatých“ na světě. Tohle místo s tak pohnutou historií asi musíte buď milovat nebo nenávidět. Tohle místo má svého ducha… genius loci.

Od sympatického Itala se dozvídáme o několika tipech na výlet. Mezi nimi i výšlap na hřeben, kde je světový rozcestník. Ale že cesta je kamenitá, strmá a nahoře už je dost sněhu. Pěšky prý na celý den. Autem jedině s náhonem na všechny čtyři. Času ale moc nemáme, takže z výletu asi nic nebude…

Poděkujeme za Free kafe a za milou společnost. Jdeme na prohlídku obce. Popojedeme autem, když míjíme odbočku s cedulí Sign Post – rozcestník. Stáčím řízení tímto směrem. Zkusíme to nahoru aspoň kousek. Kamenitá stezka rychle mizí pod čerstvým sněhem a náš Dodge statečně šplhá vzhůru. S každou zatáčkou přibývá sníh a Lukáš víc a víc kulí oči, znervózní a mlčky pozoruje zimní krajinu kolem. Trochu dobrodružství musí být…Obrazek

Stoupáme výš a výš. Otvírají se nám krásné výhledy na hory a údolí. Autem sledujeme zafoukané stopy jiného vozidla, které tady možná včera projelo. Nakonec i já znervózním, že dál to asi nepůjde a na rovném úseku v zatáčce v závěji sněhu otáčíme auto. Dál pokračujeme pěšky na 2 km vzdálený hřeben, kde je rozcestník (Sign post). Čepice, rukavice, teplé oblečení, pohorky a jde se. Jen olinka nemá rukavice na rukách, ale pod čepicí. Celou dobu mrzne a až u auta zjistí, co nosila na hlavě – pod čepicí: ztracené rukavice.

Bílé kopce, zelená údolí, po kolena sněhu, zbytky ze stříbrných dolů, časem poznamenané staré chatky a chatrče, antény, námraza, vít ženoucí sníh po planině, stopy sobů… Parádní výlet. V pořádku se vracíme dolů do vsi, kde poznáváme další místní velmi přátelské obyvatele. Z patnácti obyvatel už známe téměř půlku vesnice.

Nechceme se vracet stejnou cestou zpět, proto volíme malý okruh s asi 40 km zajížďkou po staré silnici Duncan Road. V mapě je značena pouze čárkovaně. Po pár kilometrech se rozmýšlíme, zda pokračovat nebo se vydat zpět. Střídají se úseky plné bahna spolu se sněhem a ledem, dobrý divočina. Projede tady tak jedno auto za den a zrovna dneska jsme to my. Ve nám vynahrazuje jízda nad krásným údolím a klikatícím se potokem Duncan Creek. Najednou se ale romantika a zlatonosného potoka mění v přeorané haldy štěrku, písku a možná i zbytků zrnek zlata. A potok zmizel někde mezi kopci hlíny a kamení. O pokračující těžbě svědčí buldozery, třídičky, prosévačky a drtičky půdy podél cesty. Překvapením n téhle zapadlé cestě je pro nás cedule s názvem Prohlídky dolů. Odbočujeme a sjíždíme k osadě novodobých zlatokopů , kteří za pánvičky vyměnili buldozery. Z jednoho z pěti domků vylézá zvláštní chlapík, nabízí nám prohlídku, kterou ale nevyužíváme. Přesto nám ochotně věnuje pár minut a vypráví jak už jeho děd a táta rejžoval zlaté nugety, které se tisíce let usazovaly pod nánosy bahna a písku. Aby pak během jednoho století přeorali celou krajinu. To je ale asi všude stejné - zlato, stříbro, uhlí, uran…

Pokračujeme dál po bahnité Duncan road, míjíme Mayo Lake a jsme opět na Silver Trail. Auto sice zablácené, ale odbočka stála za to. Přijiždíme do Mayo, kde děláme odpolední přestávku. Tady se zlato těžilo ještě před velkou zlatou horečkou na Klondiku u Dawsonu. Podél Stewart River pokračujeme zpět na Klondike Highway. Ve Stewart Crossing doplňujeme zase o pár centů dražší benzin a pokračujeme směr Dawson City.

Pozdní odpoledne odbylo a my přemýšlíme, kam složit hlavu. Dawson je dalších 160 km. Nabízí se tedy nedaleký kemp. Jeho šeltr je ale obsazený a v autě se nám spát nechce, proto pokračujeme dál. A proč bychom nemohli dnešní večer strávit ve městě zlatokopů. Je sice po sezóně, sobotní večer jistě bude i v tuto dobu stát za to... Nakonec jsme opravdu nelitovali. Z výborného turistického průvodce Kanada od Rough Guides se dozvídáme jaký bar, casino, kabaret nebo hotel si nemáme nechat ujít.

Večerní Dawson nás nevítá zrovna přívětivě. Mlha, zima, sněžení. Několik kilometrů před městěm se mění ráz krajiny a místo meandrujícího Klondiku se opět zjeví už tolikrát přeseté haldy hlíny, štěrku a písku. Depresivní pohled. Na jedné té hromadě se konečně objevuje poutač: WELCOME TO DAWSON CITY. Hurá! Jsme ve městě opředeném tolika legendami, šťastnými, ale hlavně smutnými příběhy kanadské historie. Ta se zde začala psát na konco 90 let minulého století.

ObrazekVjíždíme do zasněžených ulic města. Naší první zastávkou je vyhlášená putyka Winton Bar. Místní drsňáci a indiáni postávají a pokuřují před hospodou a my přemýšlíme, zda vůbec vlézt dovnitř. Vcházíme do dveří dawsonského salonu. Pofidérní týpci, ožralové, stará indiánka popíjejí pivo a přísně si nás přihlížejí. No jo, jako turisti vypadáme trochu nepatřičně ale poroučíme si pivo a usedáme ke kulatému stolu. Zašlá krása dodává tomuto podniku zvláštní kouzlo, což po chvíli podtrhuje zarostlý klavírista svižně hrající na svůj nástroj kovbojské odrhovačky. Vychutnáváme autentickou atmosféru a po dalším pivu opouštíme lokál. Večer pokročil, noční ulice Dawsonu jsme si prošli, nyní je čas na kemp. Obkroužíme noční City, když nás mezi mnoha zavřenými podniky upoutá osvětlené Casino a Gamble Hall s názvem Diamond Tooth Gerties (Gertiho diamantové zuby). Noc je přece jenom ještě mladá a spát se bude až zítra. Vstupujeme do vůbec nejstaršího Casina v Kanadě, všichni asi také prvně v Casinu v životě…

Oproti předchozí putyce nás vítá podnik s nádechem luxusu: herní automaty na kliku, kulaté hráčské stoly s hráči, jeviště s nápadně červenou oponou, dlouhý bar, balkon na ochozu, šero ale dostatečně světlo na hraní, personál v obleku s bílou košilí a přes ní šle. Docela jiný svět, než venku.

Usedáme ke stolu. Trochu se rozšoupneme. Pivo, irské kafe, víno, Tombstone tea, punč. Dozvídáme se, že dnes je tady turnaj v nějaké hře. Lukáš se nechá od konferenciéra zlákat ke hře. Potom mě a Olinku ukecá teatrální americká Němka. Není to nic složitějšího než one, two, free: Rock, Paper, Scissors, tedy kámen, nůžky, papír. Počáteční vklad je nulový a výhra 100 dolarů zní lákavě. Dáváme se do hry spolu s asi dvaceti gamblery.Obrazek

Nebudu to napínat a trochu to zkrátím. Po napínavé hře, kdy se Lukáš jako looser opět vrátil do hry nakonec 100 dolarů vyhrává Honza. Jupííí. Máme to v kapse. Odměnou bude jedna z příštích nocí strávená v pohodlí a teple hotelu. Sbalíme prachy, dopijeme poslední Free drinky, kterými byli odměněni všichni, co aspoň jednou vyhráli. Přesouváme se do nedalekého kempu a s vítězným pocitem v přístřešku zalézáme do studených spacáků.

Těšíme se na vaše ohlasy. Vítěznou dobrou noc přejí dobrodruzi od Klondiku Lukáš + Honza + Oli

 

Obrazek

Mapa našeho přesunu z Mayo, přes Elsa, Keno až do Dawson City