Jdi na obsah Jdi na menu
 


Road Trip USA – Den 15-17: GRAND CANYON

15. 4. 2010

Road Trip USA – Den 15-17: GRAND CANYON

Den 15

Je chladné ráno. Do zimy se nám nechce. Světlo ukázalo, že sněhu je v lesích pod stromy, kam sluneční paprsky nemůžou, více než dost. U starého lomu děláme snídani. Postačí zbytek bagety s nutelou a čaj, který hezky prohřeje studené jitro..

Dnes nás čeká jedna z největších atrakcí spojených států – Grand Canyon. Zbývá nám už jen 30 mil. Dokupujeme zásoby. Je krásné počasí, teplo a předpověď nám konečně přeje. Máme v plánu zůstat v kaňonu dva až tři dny. Sever hlásí sníh a déšť, takže rozhodně není kam spěchat. Oblast kaňonů a řek slibuje úchvatnou podívanou.

Přojíždíme zalesněnou krajinou ke vstupu do parku. V ceně 25 dolarů je infoleták, kyvadlová doprava po parku, čisté záchodky na každém rohu, několik infocenter… Do toho hlavního máme právě namířeno. Zatím žádný náznak, že by tady měla bát nějaká velká díra do země s řekou uprostřed. V info středisku dostáváme informace od ochotných pracovníků o trailech, ubytování. Překvapením je, jak vysoko jsme: 2200 m. Zbytky sněhu u parkoviště i v lese jsou toho důkazem. Je kolem poledne. Rozhodli jsme se, že dnes dáme Bright Angel Trail k Indian Garden a zítra Kaibab Trail. Bojužel nám správci parku nedoporučují jít až na samé dno k řece, že to je na jeden den příliš dlouhé a namáhavé, a to přesto, že upozorníme na naši „good cindition“. Tato informace se objevuje všude: v autobusech, v brožuře, na infotabulích. Trochu zaskočení nevíme jak brát tyto informace vážně, ale stejně nám to nedá. Vidět a šáhnout si na Colorado River.

No nic, dnes máme v plánu stejně jenom menší výlet. Jedeme se ubytovat do Mother Campu, večer by už mohlo být pozdě a plno. Chystáme se na cestu. Hlavně hodně vody apelují na nás všichni, abychom nepodcenili pitný režim. A pak že mi Češi jsme nesamostatní, vůbec ne. Rozdíl teplot nahoře v „dva dva“ oproti dnu u řeky v 900 metrech může být i dvacet stupňů. Nahoře pofukuje příjemný chladný vítr, může být kolem 20 stupů. Auto zůstává v kempu a my se vydáváme na túru. Bereme autobus do vesnice, kupodivu s ekologickým pohonem na plyn. Zpoza stromů prosvítá světlo a my tušíme, že tam bude ten kaňon. Vystupujeme v centru a podle šipek jdeme na nástup našeho trailu. Otvírá se nám obrovské údolí, že na dno není vidět. Ta velikost, hloubka a tvary je neuvěřitelná a neskutečná. Napadne vás, že to ani příroda nemohla dokázat. Se zatajeným dechem zírámna ru dramatickou krásu.

Všude kolem se hemží turisti z celého světa. Děláme pár fotek a míříme dolů do nitra pekla, kam ani oko nedohlédne. Vrchní okraje pokrývají zbytky sněhu patrné po celém obvodu strmého kaňonu. Jako většina trailů i tenhle vede cik cak, cesta je co nejdelší a co nejméně strmá. Já bych to nejradši seběhl dolů nejkratší cestou z kamene na kamen a ne se zdržovat tisíci zatáčkami. Hned na začátku nás praštil do nosu smrad z koňského a mulího trusu, který se na sluníčku náramně rozlézal. A tahle nelibá vůně nás provázela celou cestu. Sestupujeme rychlým hopsavým krokem dolů. V horních partiích vede cesta místy po starém ledu, v bahně, ve skále. Často fotíme. Je den jako z praku. Každou serpentinou je tepleji, jako bychom se přibližovali do samotného pekla. Ubylo lázeňských turistů v žabkách a keckách. Fotíme jako diví. Tu kaňon s bonsajkou, s kaktusem, s Lukášem, s Honzou, na výšku, na šířku, kytičky, kameny… Asi v půlce nám jdou naproti koně nesoucí turisty. Hned mě napadne, jak zničili tu cestu svými kopyty. Ale na druhou stranu to musí být krásná romantika vidět Grand Canyon z koňského hřbetu. Sem do westernového kraje do prostě patří. Osamělý jezdec na koni, kořalka a „máčka“ :))

Za dvě hodiny jsme dole u Indian Garden, dle průvodce má být cesta sem a zpět nahoru za 6-9 hodin.Patrně testováno na Američanech. Vstoupili jsme do zelené oázy plné života. Voda v potůčku srčí, ptáci zpívají, veverky pobíhají okolo, ještěrky se vystavují na sluníčku, keře kvetou fialově, červeně a žlutě. Pod poklidně šumícími stromy nacházíme skvělé útočiště. Na sluníčku u skal začalo být pořádné parno, zahrada působí jako ráj. Vytahujeme z batůžků sváču. A taky studenou Plzeň zabalenou v mikině. Teď je to dokonalost sama, hotový ráj.

Pozorujeme čilý ruch v oáze. Kousek nad námi je malý kemp. Registrace je nutná nahoře z rangerů. Užíváme si pohodu, dneska nikam nespěcháme. Asi po hodince se sbíráme a vydáváme se zpět nahoru. Kaňon mi připomíná hory naruby. Začíná se ve výšce 2.200, začíná se sestupem a končí se výstupem. Hlavním cílem je dno, oproti horám je to vrchol. Docela otočený. Cestou nahoru, kde se sluníčko opírá celý den, je pořádná výheň. Z jedné strany sálající skála a z druhé spalující slunce. V létě to musí být opravdu na padnutí. V hlavní sezóně se prý za den ošetří kolem dvaceti případů vyčerpání a úpalů. Potkáváme mladé lezce z Kanady. Zjišťujem, že jsme skoro sousedé, jsou ze Suamishe ležícího mezi Vancouverem a Whistlerem. Oni dnes absolvovali celou nedoporučovanou trasu Kaibab Trailem dolů k řece a druhou stranou zpět. Teď víme, že se dá zvládnout celá trasa za jeden den a dle přátelských Kanaďanů to prý není vůbec problém, nikam nepospýchali. Poslední část vede většinou ve stínu. Nedá mi to, abych si nevyběhnul aspoň kousek kaňonu. Teče ze mě pot. Kolemjdoucí turisti mě povzbuzují a volají, že nahoře na mě čeká zmrzlina. Přidávám do kroku a natěšen vybíhám zbytek. Slabý trénink po dobu strávenou ve Vancouveru je znát. Zadýchávám se víc než dřív. Doma budu muset zase máknout na Klíči, pomyslím si.

Jsem zase nahoře, na rovině. Pozoruju cestu po sebou. Pomalým krokem jdu na zmrzku. Néé, co se děje, Všichni zaměstnanci stojí venku a z kavárny se line kouř. Někdo něco spálil, a tak se musí čekat pár minut, než se to vyvětrá. Jdu naproti Lukášovi. Děláme fotky a za pár minut už držíme zaslouženou zmrzlinu. Cesta nahoru nám zabrala rovněž dvě hodiny, v brožuře se píše něco o 6-9 hodinách. Tak nevím jaká jsou měřítka. Okukujeme suvenýry ve velkém obchodu s dárky. Kupodivu jsou zde ceny normální. Suvenýry, zmrzlina, jídlo i pití, ubytování je přiměřené, žádné přehnané ceny. Je pozdní odpoledne, stíny začínají býti chladné.

Sedáme na autobus. Jedeme do kempu. Opocení a osolení se těšíme na sprchu. V kempu je veškerý servis: prádelna, sprchy, internet. Za tyto služby se ale platí extra, což je tady normální. K večeři se podávají ravioly plněné špenátem a nicotou s restovanou zeleninou na másle. Plzeň příjemně zasyčí v našich hrdlech. Na poslední hodinu jdeme do velké jídelny – kavárny u Market Plaza na internet. Připravujeme si věci na druhý den. Chlad nás zahnal do spacáků. Jde se spát. Zítra nás čeká dlouhý výlet do jámy lvové.

Usínáme s myšlenkami na Velký Kaňon, sluníčko nás pořádně utavilo, usínáme hned. Dobrou noc.

Den 16

Budík ohlašuje svým tónem, že je 6,30 a čas vstávat. Je krásný den. Čeká nás celodenní nedoporučovaná tůra na dno Grand Canyonu ke Colorado River. K snídani postačí vlažný čaj z večera, muffiny a banán. Před půl osmou vycházíme z kempu s velkou zásobou vody i jídla na celý den. Jedeme autobusem k infocentru a odtud asi 5 mil na Kaibab trail. V autobuse je nás asi 5, mj usměvavá holka se zeleným strašidlem na batohu. U nástupu děláme fotky, dotud je pohled na "velkou díru" opět jiný. V osm podle plánu sestupujeme dolů po Kaibab Trailu k řece a zpět půjdeme částečně stejnou cestou od Indiánnské zahrádky jako včera po Bright Angel Trailu.
Chodníček vede opět cik cak. Od západu jde vysoká oblačnost s mraky. Ty se budou držet skoro celý den. Je ideální počasí na výlet. Cestu nám zpříjemňují kvetoucí kaktusy, červené kytky, agáve, veverky a ještěrky. potkáváme mladé dobrovolníky, kteří opravují chodník. Lopaty, kolečka, drtička kamenů, hrábě. V tom vedru to je těžká práce. My si užíváme sestupu, fotíme různé části kanonu a užíváme si příjemné počasí. Konečně vidíme řeku. Sestupujeme blíž k mostu, kam právě připluli raftaři. Po jarním tání je v řece hodně vody, takže v úzkých kaňonech to může být dobrý adrenalin. Tady je ale řeka široká a rozlévá se do hlubokého kaňonu. Přecházíme kovový most zavěšený na lanech. Asi půl míle od řeky se podél přitékajícího Bright angel potoka rozkládá kemp, ranč, stanice rangerů, ubytování, stáje s koňmi a mulami a odpočívadlo. Cesta dolů trvala přes dvě hodiny, takže máme čas si dát přestávku a sváču. Chleba se sýrem, šunka z krocana, mrkvička a paprika a taky malý šlofík.
Počasí je stále skvělé, jen občas mezi mraky vysvitne sluníčko. Je sice vedro, ale ne spalující jako včera. Prostě perfektní načasování k výletu. Musíme si šáhnout na řeku Colorado. Červeno - hnědavá barva neláká ke koupání. Stejně je dost studená. Teče z hor, kde je ještě sníh... Ranč je ve výšce 770 nm, vrchol kaňonu je ve 2.200 metrech. Takže hurá  vzhůru...
Pokračujeme přes další most a nahoru pokračujeme po Bright Angel Trailu k Indiánské zahrádce. Kousek za mostem potkáváme holku z autobusu se strašidlem na batohu. Dáváme se s ní do řečí. Střelená Francouzka Emilie vypráví, jak cestuje 3 týdny po Americe sama v půjčeném autě. S Emilií si zpříjemňujeme zbytek cesty až nahoru. V malé oáze, kudy protéká bublající potůček dáváme přestávku na pití. Lukáš hned zouvá boty a máchá si nohy ve studené vodě. Jak si lebedí, následujeme ho a cachtáme se v potůčku taky. Sedíme na kamenech a vedeme živý rozhovor o Francii, Čechách, cestování, životě... Lidí tady dole moc nechodí, když najednou projde mladý výletník. Lukáš zaostří a po chvilce vykřikne. Ohhh no! Fabian? Kluci se dávají do řeči. Fabian je Lukášův kolega z Vancouveru, kde spolu pracovali u security během olympiády, a je teď taky na Road Tripu po USA.  Dobrá náhoda. Když cestujete, tak svět je najednou tak malej... Zbytek cesty jdeme společně. V Indian Garden se občerstvujeme. Vlažná plznička kterou jsem skrýval celý den v batohu a Studenstská pečeť udělá všem radost. Posilněni se vydáváme na poslední část, stejnou jako včera. Zmrzlina nahoře udělá příjemnou tečku za dnešním výletem. Domlouváme se na večer na společnou večeři a pivo v kempu a je nám fajn.  Po tak dlouhém cestování ve dvou je další společnost vítaným občerstvením.  Já dělám mexické fazole s párkem a cibulkou, po kterých vychlazená plznička jenom zasyčí. Pak sedíme kolem svíček než nám začne zima zalézat pod kůži. Znaveni po celodenní tůře i několika pivech se ukládáme k spánku s Velkým kaňonem v zádech...

Rada na závěr pro ty, kteří se chystají do Grand Canyonu: není problém dát celodenní tůru až k řece, i když vás budou odrazovat cedule i průvodci. Jen musíte mít štěstí na počasí a dostatek vody. 

Honza

Den 17
Dnes si dopřáváme delšího spánku. Dnešní den bude více odpočinkový, máme v plánu úřadování. Snídáme u stolku v kempu kafe a sladký, je krásné počasí. Balíme a jdeme do kavárny psát pohledy, blog,mezitím se nám pere a suší prádlo. Hodiny letí, je poledne. Dáváme si zde lehčí americký oběd:jeden fakt dobrý hamburger. Po úřadování vyrážíme na cestu. Fotíme u několika vyhlídek. Ale už máme snímků více než dost. K tomu je všude tolik lidí až hrůza, z nichž pravděpodobně nikdo nebyl až dole u řeky, ale všichni byli v kaňonu. Směrem k Salt Lake City vedou dvě cesty. Obě plné parků a obě zajímavé. Necháme si poradit v info centru a poté volíme cestu vedoucí přes Monument valley, protože chceme vidět typickou krajinu westernových filmů, dále je na trase park se skalními útvary ve tvaru bran a mostů. A protože se chceme ujistit že Pravčická brána je jen jedna jedeme přes Moab. Opouštíme Grand Canyon a projíždíme indiánskou rezervací, kde na každém odpočívadle prodávají domorodci náramky a náhrdelníky z korálků, napodobeniny zbraní a šípů, prostě cetky. Den krásně utíká a cesta taky a tak s tím jak zapadá slunce na obzoru se vynořují první skalní masivy z Monument Valley. Rozhodnutí je jasné, chceme monumenty vidět a tak budeme spát za městem a pokračovat budeme až ráno. Jsme líní něco vařit a tak si v indiánské rezervaci v americe dáme čínu. Za 6 dolarů je toho pořádná hromada, ještě by to chtělo pivo..ale jste v rezervaci a tady se pivo nevede. Zapíjíme kolou, i když to není ono s plným břichem, jasnou hvězdnou oblouhou nad hlavou uléháme za městem na prázdném tržišti.

Pro RoadTrip News Honza a taky trochu Lukáš

Fotogalerie