Road trip USA - Den 1: Z vancouveru do Port Townsend
Road trip USA - Den 1: Z vancouveru do Port Townsend
Vstáváme brzo ráno, abychom se vyhnuli dopolední šičce na hranicích. Jsou totiž Velikonoce a půlka Vancouveru se přesune do států. A my s nima. Po šesté opouštíme byt, zastavujeme se na nejlepší kafe ve městě v Artigianu, kde jsem pracoval. Pozdravíme Didera a Jasmin a vydáváme se vstříc novým zážitkům do států... splnit si americký sen!?
Cesta na hranice proběhla hladce, zprávy z rádia postupně navyšují čekací dobu z 15 minut na hodinu. Volíme menší přechod s menší zajížďkou. V lajně čekáme necelou hodinku.
Na hranicích jsou všude kamery, z každé strany na vás míří dvě - ze strany, zezadu, zepředu, projíždíme přes nějaké senzory, něco jako rámy. Nemáme vstupní víza, takže dostaneme pokyn nechat auto na parkovišti. Klíče ale musí zůstat venku na skle. OK. Jdeme dovnitř. Je tu zákaz mobilních telefonů, focení. Čteme ceduli, že auto může být prohledané. A taky se tak hned děje. oknem vidím, jak celnící lezou do auta, všechny dveře otevřené. Po návratu zjišťujeme, jak byla prohlídka velmi důkladná. Před hranicemi jsme váhali, co se starými "wawery" což jsou potvrzení o 90 dením vizu, které po vypršení platnosti musíte vrátit na kanadské hranici. No nic Lukáš je z pasu vyndal a dal do kapsičky u počítače. Po návratu byly pěkně provokativně položené na sedačce, něco ve stylu . Mám tě ! :o)
Po otázkách typu: co v USA, kdy, kde co, proč... a jestli jsme nebyli u nacistů, jestli nepřevážíme drogy, alkohol a zbraně následuje ta nejdůležitější: zda bereme absolutní zodpovědnost za věci v autě. Hlavou vám proběhnou americké filmy o konspiračních teoriích. Říkáme si, jak by bylo jednoduché nám tam cokoliv nasadit a udělat si z n nás obětní běránky - teroristy z východu pod patronací Moskvy apod. Docela zvláštní pocity, nejistota, bezbrannost. Všichni jsou docela přísní a mají vzbuzovat respekt. procedura trvá kolem půl hodinky a mezitím nám prošpikovali auto bez naší kontroly skrz na skrz. Nakonec dostáváme štempl, platíme každý 6 dolarů a Welcome to USA. Máme cestovní vízum na 90 dnů. Nám by mělo na státy stačit kolem pětadvaceti dnů...
Jsme ve státě Washington a pokračujeme přes Bellingham a v Burlington odbočujeme k pobřeží na Anacortes. Přejíždíme přes ostrovy a poloostrovy a kocháme se krásným pobřežím a fotíme za rachotu stíhaček, které vzlétají a přistávají v nedaleké letecké základně Oak Harbour. V městečku u základny všude samý voják... Přijíždíme k jedné z bran a ptáme se na prohlídku. Vstup je zakázán a pouze dostaneme tip na místo, odkud se dá základna vyfotit. A nad hlavou zahřmí nákladní letadlo...
Opouštíme sterilní město zelených mozků. Lodí se musíme dostat na pevninu, míříme k ferry u Fort Casey. Kupujeme lístek: 9 USD za auto a řidiče a další dva dolary za pasažéra. Jsme první náhradnící, rezervaci jsme neudělali, ale měli bychom se vejít. Máme hodinu čas, tak se vydáváme k majáku a k pevnosti Casey. Protože jsou ostrovy strategické místo, hlavně v době 2. světové války jako ochrana před Japonci, je tady dost pevností a základen. Nečekaně se před námi objeví důmyslně skrytá pevnost americké armády, dnes jako turistická atrakce asi jako Hanička - opevnění v Orlických horách apod. prohlížíme střílny, děla, podzemní úkryty. Času moc není, válčení nás tolik nebera, tak popobíháme k majáku. To je moje slabost, stejně jako rozhledny. Opět malý sympatický maják Admiralty Head, děláme fotky a letíme zpět k autu, ferry už je skoro v přístavu.
Hurá, na loď jsme se vešli a z Whodbey Island míříme do Port Townsend. Cesta lodí trvala asi 30 minut. Počasí nám přeje. Navštěvujeme městečko a jsme okouzleni. V průvodci zjišťujeme, že to je jedno z nejhezčích měst na severním pobřeží USA a rozhodně to je pravda. Anglický styl starých budov, upravené město, všude kytky. Po prohlídce města si kupujeme lacinou plzničku a k tomu dostaneme zdarma výbornou hrachovou polévku. Právě včas, už nám trochu kručelo v břiše. Večer se blíží a my se rozhodujeme, že zde strávíme noc v kempu na pobřeží. Během večera zesíluje vítr, kašleme na těstoviny, které se dlouho vaří a ohříváme jen párky s chlebem a k tomu plzničku. Po jídle jedem udělat pár fotek k nedalakému majáku Point Wilson. Vítr fučí jako blázen, ochlazuje se, vlny se tříští o kameny na pobřeží. Borovice natočené jedním směrem dávají tušit, že zde fouká dost často. Vracíme se zpět, děláme místo pro spaní v autě tak, že všechny věci přesuneme zezadu dopředu na sedačky a jdeme na pivo do stylové hospody v Downtownu. Dřevěný bar, pádium, gauč, příjemná obsluha, hráčský koutek, dobrý pivo. Příjemně unaveni zmítaje se v silném větru jdeme spát.
Nechte si zdát s námi sen o americkém snu... Honza a Lukáš