Putování Lukáše a Honzy po světě...

Road Trip USA – Den 23 - 25 : Z Yellowstone pres Seattle do Vancouveru

Den 23

Brrrr. To je zase zima. Mrazivé ráno v Yellowstone ukazuje svoji přívětivější stránku tím, že se pomalu zpoza mraků ukazuje sluníčko. Ale jen opravdu pomalu. Včera nás chytla pořádná chumelenice, dnes to snad bude lepší. Probouzíme se v kempu v Mammoth na severním okraji národního parku Yellowstone. Jablkový koláč ohřátý nad ešusem s čajem chutná báječně. Cokoliv teplého ve studeném ránu vítáme. Opouštíme kemp a zastavujeme hned nad obcí. Ze země se kouří, vyvěrá horká voda a je cítit zápach sýry. Typický obrázek pro Yellowstone, který je vidět na každém kroku v pozadí s horama. Úžasná podívaná. Bohužel nám zase jako na začátku počasí moc nepřeje a stejně tak i čas nás neúprosně tlačí. Obíháme po dřevěných chodníčkách to co vytvořila příroda. Hraje to tady barvama od bílé a žluté po hnědou a červenou doplněné o syčicí páru. Ze země vyrostly několikametrové kameny zbarvené do žluta s vytékající horkou vodou na vrcholu. Hned vedle zase udiveně zíráme na kouřící jezírka zbarvená do bíla nebo žluta s oddělenými políčky uvnitř, které vytvořili bakterie.

Čas pokročil a my se dneska potřebujeme dostat do Missouly na poštu pro počítač. V Americe, jak je známo, je vše levnější, proto jsem si nechal poslat na poštu z Amazonu balíček s notbookem. Opouštíme tedy severní bránou Yellowstone a zároveň stát Wyoming a vjíždíme do Montany.

Ukrajujeme pomětrně velký kus z cesty z Yellowstone na sever. Míjíme odbočku na Glacier National park na hranici s Kanadou a USA. Tady je stále tolik sněhu,že některé cesty jsou stále zavřené, park se musí obejít bez naší navštěvy a my bez její. Vítá nás Missoula, hledáme hlavní poštu, na které má být můj počítač. Pán u přepážky našel moje jméno, což znamená, že zásilka dorazila. Jenomže se dlouho nevrací. Po pár minutách mi oznámí, že balík je na cestě zpět, protože byla zadána neexistující adresa. Ztuhne mi krev v žilách, když pošťák odvětí, že ještě zkusí poštu připravenou k expedici. Opět několik minut napětí. Pak se vynoří z hlubin poštovního labyrintu s krabičkou s mým jménem. Hurá. Doplatím poštovné, které už jsem jednou zaplatil. Pán se ale nedá přesvědčit a jinak zásilku nevydá. Podlehnu, zapatím, překontroluju obsah a zjistím, že to je můj nový netbook. Obhlídneme město, připojíme se v kavárně na net a k večeru pokračujeme v cestě na severozápad. Již za tmy odbočujeme ke začenému kempu u obce Superior.  Hluboko v lesích se konečně dopátráme opuštěného kempu. Je na začátku sezony uplně bez života, a tedy i bez poplatku. Zkoušíme i nový počítač, veřer si zpříjemňujeme filmem a pak jdeme spát. Dobrou noc z hlubokých amerických lesů vám přeje Honza

Den 24

Opět jedno z těch studenějších rán. Z léta jsme opět v brzkém jaru. Lukáš roztápí benzínový vařič, děláme čaj. Okolo zpívají ptáci, bublá potůček a šumí les. Sluníčko si pomalu razí cestu přes husté stromy k zemi. Jedeme zpět do Superioru, míjíme velkou papírnu a napojujeme se na dálnici 90. Za pár mil  překračujeme hranice mezi Montanou a Idahem, rovněž měníme čas z horského času na Pacific time. Hned za hranicemi odbočíme na historicky zajímavé místo městečko Wallace, které zbohatlo na těžbě stříbra a je to znát na zdejší zástavbě.  Stříbrné doly stále fungují. Ale přesto vypadá ráno město jako bez života. A my máme takovou chuť na kafe. Asi jsme si ve Vancouveru vypěstovali trochu zásvislost. A tak  když najdeme zavřenou kavárnu stojíme před ní zoufale překvapení. K našemu prvnímu údivu, že je zavřeno se přidá další. Jediné auto které ztichlým městem projíždí zastaví u nás a chlápek se ptá, chtěli byste kafe ?  No  jasně ! On otevře kavárnu, udělá kafe, zase za námi zavře a jede pryč. To že to nebyl přelud nám dokazuje jen kafe v našich rukách.  Spokojeni vyrážíme dále směrem na Coeur Alene.

Ale pár kilometrů před městem míjíme krásné jezero . Děláme tedy zajížďku a objíždéme jezero Coeur d´ Alene tedy jezero Srdce Alenky. Projíždíme rekreační oblastí teprve se probouzející po zimním spánku. Dlouhé cesty a táhle přejezdy si zpříjemňujeme poslechem divadelních her Českého rozhlasu. Slyšeli jsme třeba Ibsenovo drama Nora, Ságu rodu Forsytů od Galsworthyho, Čapkovu Bílou nemoc, Dům na stráni, Švejka, Tejemný hrad v Karpatech, Goethova Hru pro milující, Hrabě Monte Christo nebo povídky od Kohouta a další. Mnoho děl, co si sotva pamatuju ze školních lavic si teď připomínám, aniž bych přečetl jedinou stránku a cesta příjemně ubíhá. Když jsme poslouchali Let do nebezpečí od Arthura Hayleyho, tuhla nám krev v žilách, dramatický děj nám nedovolil nedoposlouchat konec. Seděli jsme v autě v kempu a se zatajeným dechem hltali jak dopadne příběh. Na dlouhé cestování doporučuji mluvené slovo do MP3, super věc! Zbynďo díky!

Vjíždéme do státu Washington. Ve Spokane vyměňujeme ucházející nafukovací karimatku v prodejní síti sportovního vybavení REI. Neradi, ale doplácíme za novější model „termarestky“. Cesta ubíhá bez větších přirodních a jiných krás. Next stop je až Seattle. Dnes tam rozhodně nedojedeme. Ve Vantage odbočujeme na kempink u velké Columbia River, podél které se táhnou přírodní parky. V nočním světle zaregistrujeme pouze mohutný tok řeky. Sprcha po dvou dnech je jako lázeň.

Den 25

V parku u kempu ve společnosti cvrlikajících ptáků a sluníčka vaříme čaj a snídáme chleba s medem a marmeládou. Dáváme si pohodu u Columbia River. Do Seattlu je to už jen sto mil a my je s Dodgem hravě překonáme. Seattle je kolébka rockového stylu Grunge a právě tady se proslavili hvězdy jako Nirvana, Soundgarden nebo Perl Jam. Dokonce je možný si objednat music tour po městě.

Je neděle a tak je parkování v centru skoro za hubičku (6 USD na celý den). Hned před parkovacím domem dostaneme plánek města a tipy co vidět v tak krátkém čase. První navštívíme zdejší trh. A je tu opravdu cvrkot. Nádherné květiny, mořské plody a ryby, umělecká dílka větší či menší umělecké hodnoty. Nějaký ty dlabance a hlavně skoro u všeho je možno ochutnat. Já to využívám, Honzík tvrdí že když nechce nic kupovat nebude ani ochutnávat a tak ho za chvíli přepadá z těch všech vůní hlad. Pravidelné dilema kam na jídlo nakonec řešíme návštěvou mexické restaurace a pořádně se přecpeme výborným jídlem. A nacpaní jak kuličky se valíme směrem k věži. Okolo ní je mraky dalších atrakcí a je z toho tak trochu přeplácaná všehochuť. Už už chceme vyrazit zpátky k městu když nás upoutají rytmy bubnů. Leháme na posekanou loučku před podiem a sledujeme a posloucháme a relaxujeme. Když už nás to omrzí zjistíme, že v celém parku je festival rytmů a tedy bubny nakonec znějí z každého kouta a zázračně nás spolu se sluníčkem nabíjí. Chvíli na „Waterfront“ sedíme s kafem a užíváme si příjemný nedělní cvrkot na zdejších promenádách. Pak ještě podle mapy projdeme kolem muzea moderního umění a před blížící se nocí prcháme za město. V podnělí potřebujeme být ve Vancouveru  a tak jedeme co nejblíže k hranicím a když na vedlejší silnici 11 nacházíme kousek za městečkem Bow krásný místo s výhledem na moře a bez zákazu nočního parkování máme opravdovou radost. Když přeskládáme auto, otevřeme si pivo a čučíme na moře a hlavou se nám honí co všechno jsme za posledních 25 dní viděli. ¨

Za svitu měsíce, houkání nočních ptáků a kvákání žab jdeme na kutě.  

Zítra nás čekají nějaké nezbytnosti ve Vancouveru a pak malé prodloužením našeho putování o dosud chybějící Vancouver Island.

Dobrou noc