Road Trip USA – Den 9: California a sekvojové lesy
9. 4. 2010
Road Trip USA – Den 9: California a sekvojové lesy
Vstáváme do krásného rána, sluníčko nás tahá ze spacáků a z auta. Noc jsme strávili v indiánském kempu, neudržovaném, ale za deset babek, nekup to.
K snídani děláme tradičně kafe, čaj a ovesnou kaši, tentokrát „okořeněnou“ nutelou. Strážce parku, který jede okolo nám přeje dobré ráno, potvrzuje dobrou předpověď na celý den a upozorňuje nás na lachtany vyhřívající se na protějším pobřeží, na dohled od nás. Někdy jsou tihle „mořští lvi“ (sea lions) k nerozeznání od kamenů nebo kmenů. Dnes jich tam bylo kolem stovky, jeden na druhém si lebedili.
Opouštíme kemp v Requa a pokračujeme po dálnici 101, která se z poetické pobřežní silničky mění v opravdovou dálnici. Celkově nám Oregonské pobřeží přišlo přívětivější k turistům a méně komerční, než Kalifornie. Silnice vede přes pralesy s obrovskými a prastarými stromy – Redwoods, česky sekvoje. V Klamath děláme zastávku na výlet. V návštěvnickém středisku dostáváme informace o mnoha trailech, vybíráme jeden s názvem Rhododendron asi na 4 hodiny.
Přibližujeme se autem k parkovišti. Už když zastavujeme u stromu, tak ten jeden jediný sekvoj je mnohem širší, než celé auto. Obrovská nádhera. Balíme něco na zub a na cestu a vydáváme se po značeném okruhu do nitra pralesa převelkých prastarých prastromů. Úžasný. Tady se člověk cítí tak malý, oproti té mase dřeva. Tohle bychom si měli připomínat častěji, že tady nejsme sami a že nejsme jediným středem země. Podobný pocit jsme měli na Yukonu, kde bylo nebezpečí od medvědů. A v něčem jsou si grizzly a prastarý sekvoj podobní. Ukazují, že tady nejsme sami, že je někdo ve skutečnosti mnohem vetší, silnější, starší a moudřejší. Pokora, přátelé pokora…
Stromy vysoké, že ani do špičky nedohlédneš, potůčky spokojeně bublají, ptáci zpívají, občas proletí dravec nebo kolibřík. Všude tolik zeleně, až vám z toho jde hlava kolem. Kapradí a rododendrony vyplňují prostor mezi stromy. Les je místy tak tmavý, že sluneční paprsky nemají šanci dopadnout až na zem. Vysoké tmavé kmeny tyčící se do výšky vykouzlí magickou atmosféru. Přes obrovské spadlé stromy se dá skákat, lézt po nich, provádět akrobatické kousky. Úžasný! To se prostě musí zažít…
Cesta nám zabrala slibované 4 hodinky. Pozitivně zeleně naladěni přicházíme k autu, kde se dáme do řeči s přátelskými Kanaďany cestujícími z Los Angeles domů do Kelowny. Lidi jsou tady tak přátelský, sdílný… Dostáváme průvodce po Californii a Nevadě, loučíme se a každý pokračujeme opačným směrem a svou cestou. My zatím stále na jih, směr San Francisco, což je ještě necelých 300 mil.
V infocentru vracíme zdarma zapůjčenou mapu, dostáváme tip na další zastávku, nedaleký Trinidad a jeho dva majáky. Ukrojíme dalších asi 30 mil a v Trinidad stavíme u prvního memorial majáku. Zakecáváme se s příjemnou dámou původem z Litvy, která z vlasti musela utéct před Rusy. I od ní získáváme cenné informace, co neminout. My jí naopak dáme tip na druhý maják na kopečku nad městem, na kterém během 30 let co zde žije ještě nikdy nebyla. Ale prý se tam teď musí vydat…
Loučíme se a míříme do McKinleyville, kde proběhne velké praní. Za 2,75 plníme pračku a jdeme do kavárny Camel Roks hned vedle, kterou nám doporučovala naše známá Litevka. Dobrý kafe a internet jsou pro nás měřítka kvality. A po několika měsících práce v kavárně se na kafe koukám úplně jinak. A nevěřili byste, na jaký břečky se dá v Americe natrefit. A to si kolikrát říkají espresso… Pračku měníme za sušičku, během toho se jde nakoupit. Lukáš má skvělý nápad dát k večeři grilovaný kuře, který mají v Safeway výtečný. Přesuneme se do vedlejšího města Eureka, abychom vykřikli Heuréka, maják… a objevili jsme další maják do naší majákové sbírky. Tady se nacpeme kuřetem až k prasknutí. Kocháme se výhledem chvíli na maják, chvíli na moře a sochu rybáře v nadživotní velikosti.
S příjemným pocitem v žaludku opouštíme Eureku. Odbočujeme ze 101 na 211 směr Ferndale. Krajina se nijak nemění. Podél cest mnoho farem s kravičkami, ovečkami. Zatím žádné obilnice Californie, jen farmy… Občas mineme brusinkové plantáže.
Teď jsme ale ve Ferndale, nejzachovalejší městečko ve viktoriánském stylu. Ostatně starší styly tady v US vlastně nejsou. Rozhodně je tohle město upravený a jako ze škatulky. Na Ameriku hotový skanzen. Každá zahrádka úhledně zastřižená a operovávaná, ploty natřené na bílo, dřevěné domky různobarevně odlišené vždy v kombinaci s bílou. Ke vidět, že pořádek mají snad i v místní vyhlášce. Nakukujeme do zavřených obchůdků, které se snaží zachovat interiér v původním stylu. Starodávné lednice a chladící boxy, vývěsní štíty, cedule a nápisy, police a skříně a staré vybavení, obchůdky s krásnými zbytečnostmi… Všude je čisto, úplně jiná Amerika. Fotíme, čas pokročil, stmívá se a my myslíme, kde složit hlavu. Vyjíždíme z města a děláme si zajížďku k Lost Lagoon – ztracené laguně. Nejdřív se musíme vyškrábat na vysoké hřbety za městem. Stoupáme serpentiny úzkou a rozbitou silničkou podél pastvin, náš dodge statečně stoupá a poslouchá můj stisk plynového pedálu téměř až k podlaze. Míjíme upravené statky a farmy. Jsme nahoře. Tady budeme spát. Auto necháváme hned u cesty. Přeme se , jak jsme vysoko… Pravdu má Lukáš, jako vždycky… Hodinky mi hlásí kolem 600 m. Přestavujeme auto z dopravního prostředku na ložnici. Posilňujeme se já červeným vínem a Lukáš plzničkou. Za příjemného hučení lesa a větru si necháme zdát o dalším putování do San Francisca…
Dobrou noc z kraje podobného Brdům… Honza
