Jak se prochází přes zavřené dveře
28. 11. 2009
Jak se prochází přes zavřené dveře
Týden začal na výsost dobře. V pondělí jsem šel naposled do předchozí práce v kavárně Blenz Coffee. Práce na tři hodiny denně u lakomé Indky nebyla ono, tak jsem si našel džob v Café Artigiano jako barista. Dle znalců kávy, dělají právě v Artigianu to nejlepší kafe ve městě. Těšil jsem se na nástup do nové zajímavé práce ve středu. Co ale s volným úterkem? Počasí po několika týdnech dešťů slibovalo aspoň na dopoledne sluníčko, tak jsme vyrazili do hor. V plánu byla inspekce olympijského Whistleru. Den jako z praku, modrá obloha, zasněžené vrcholky hor. Obhlídli jsme běžecké stopy, zjistili ceny (20 dolarů poplatek za vstup do stop a dalších 20 půjčení lyží). Pak přišel na řadu samotný Whistler. Opět zjišťujeme ceny, které nás ale omračují svojí velikostí. 40 dolarů půjčení lyžařského setu a dalších 90 permanentka na den. Jednou za zimu se sem určitě vydáme, asi víckrát na běžky, za ty prachy…
Po příjemném dnu přijíždíme do zacpaného odpoledního Vancouveru a to jsou hry ještě dva měsíce daleko. Opět prší. Dáváme si hodinku spánku. Rozespalý pouštím do bytu trochu čerstvého vzduchu, otvírám dveře na balkon. Zvenku táhne, takže je za chvíli zase zavírám a usedám na postel hned vedle dveří k počítači. Mezitím Lukáš odešel ven, půjčit naše auto českým známým. Já zvědavej, slyším venku bouchnout dveře od auta. Vstanu a hrnu se na balkon a chci na Lukáše ještě něco zavolat. Jenomže si neuvědomím, že ty posunovací dveře už jsou zavřené a zapomenu, že jsem je zatáhl.
Následuje tupý náraz a šílená rána. Hned na to padající sklo a střepy. Nechápu, co jsem provedl, když zjišťuju já blbec, že ty dveře byly zavřené. Přibíhá spolubydlící Michael. To co vidí je vymlácené sklo, hromada střepů a já v šoku a v krvi držící se za bradu. Nechci dělat ani krok, protože červená ze mě teče jako z vola. Michael pohotově přiskočí s mokrým hadrem a vede mě do koupelny. Zakrvavené čelo a ruce, z brady teče krev. Majkl mě posadí na židli a volá Lukáše, aby s autem neodjížděli, že ho budeme potřebovat. Ani jsem si v tu chvíli neuvědomil, jak byl příjemný ten závan čerstvého vzduchu z otevřených dveří. Začíná se mi trochu motat hlava. Když Lukáš přibíhá nahoru a nestačí se divit, co se stalo za tu dobu, po kterou tu nebyl. Když si uvědomí, že zezdola slyšeli padající sklo, pochopí, odkud vítr vane… Mezitím je tady i náš kamarád Radek a už mě vedou do přistaveného auta, a jedeme do nedaleké nemocnice St. Paul.
Není kde zaparkovat, takže vjíždíme do vjezdu pro sanitky. Krev už neteče tak silně a já čekám na odbavení. Po několika minutách se nás ujme sestra u prosklené recepce a vyzvídá, co se stalo, kouká na ráno. Po zjištění všech údajů dostávám kroužek na ruku se jménem a číslem. Podobný jako se dává na vstup třeba na koncert. Následuju černou lajnu na zemi a show může začít. Dalších několik minut čekám na příjem. Když sestra zavolá „džen smis“?, jdu na řadu já. Uloží mě na lůžko. Vypadá to jako velká chodba a všude okolo pacienti na postelích už ošetření nebo čekající na zákrok. Vedle mě je pán s rozdrcenou rukou, pak nějaký bezdomovec s úrazem ucha, několik lidí, co čekají na své blízké a další pacienti, na které už nevidím, všichni v jedné chodbě. Skoro jako Nemocnice Chicago Hope :))) Opět vysvětluju sestře, co se stalo. Všichni chápavě vyslechnou můj „krejzi“ příběh. Změří mi tlak, teplotu, utřou krev, preventivně dostanu tetanovku a čekám na zákrok.
Po půl hodince přichází doktor. I jemu vyjasním, co se stalo. On informuje mě o následujících krocích. Několikrát mi zopakuje, že jsem „lucky man“ – šťasný muž, že střepy nezasáhly oči, nos nebo ret, není to skrz, nikde v hlavě nemám střepy a je to jenom takové škrábnutí, na které bude stačit asi 15 stehů. S údivem otevřu bolavou pořezanou hubu a přemýšlím, co jsem to za blbce. V klidu jsem se mohl připravovat na svojí novou práci pročítáním kávového menu s přesným popisem výroby všech druhů lahodných nápojů…
Mladý lékař už se ke mně naklání s injekcí v pravici a několikrát ji zapíchne do rtu, do brady, do pusy. Užívám si tuhle neskutečnou zábavu, až mi z toho smíchu vytrysknou slzy. Doktor se omlouvá, ale prý to jinak nejde, a že za chvíli už nic neucítím. Snaží se držet hovor a profesionálně se vyptává, jak dlouho jsem ve městě, co tu dělám a podobně. Jak řekl, tak se stalo, brada je gumová a bez citu připravená na jehlu a nit. Ou jéjé. Maminko, kde jsi?
Nic necítím, jen občas zatahá kůže okolo dolní čelisti. Jehla s nití, pár naučených pohybů, uzlíky s pomocí nůžek, šmik a první steh je hotový. Doktor na mě, ať dýchám, že skoro nedýchám. Tak dýchám, ale po dalším stehu se mi zase zatají dech a krve by se ve mně teď už asi nedořezal. Hlavou se vám hodí plno myšlenek, které vévodí PROČ to všechno. Když se vzpomenu, že mám zase začít dýchat, tak dýchám. Doktor se optá, zde jsem OK. Pokračuje a já začínám cítit, jak zahnutá jehla zajíždí pod kůži. Dám najevo, že to trochu bolí. Je to ale poslední steh, desátý, tak to musím vydržet. Ještě jeden dovnitř do pusy. Dohromady deset stehů. Moc hezká práce. Pán asi chodil poctivě na hodiny domácích prací a možná měl ve škole radši vyšívání, než techničky a pracovní vyučování s kladivem a pilou. Dostanu instrukce co dělat když…, kdy na vyndání stehů apod. Poděkuju a nejhorší mám snad za sebou.
Po lékaři nastoupí sestra, aby mi pečlivě očistila zbylé rány a oděrky. Vše mi hezky zalepí. Dostanu na doma pár náplastí jako vejslušku a po boku Lukáše a Radka jdu zpět k recepci, kde na mě čeká účet na 360 CAD. V tom spěchu jsme zapomněli kartu, tak přislíbíme, že přijdeme zaplatit druhý den. Češi, kterým jsme na stěhování půjčili auto, na nás čekali, aby nás odvezli domů. Mezitím v bytě vše uklizené. Skoro bych nepoznal, že se tu něco stalo, až na tu zakrytou díru ve dveřích. Rozděláváme láhev vína, abychom spláchli všechnu tu krev. S Lukášem ještě nahlašujeme pojistnou událost na pojišťovně Alianz. Dáváme na instrukce operátora, abychom neplatili za ošetření na pohotovosti těch 360 dolarů, že si to pojišťovna vyřídí s nemocnicí sama. Potěšilo nás vstřícné chování, měl jsem radost, že to nemusím platit ze svého a rovnou to jde přes ně. Preventivně si beru prášky proti bolesti po náročném dnu jdu spát.
Druhý den jdu se zašitou hubou do své nové práce, omluvím se, že bohužel nemůžu začít pracovat jako barista v Cafe Artigiano. Naštěstí na mě počkají a začnu příští týden. Huba mi nejdřív nateče, pak splaskne, ale hlavně to skoro nebolí. Jen mi dělá starosti uštípnutý zub. Volám našim česko – kanadským přátelům Romaně a Honzovi, ty mají známého zubaře a druhý den mám sjednaný termín. Oběma moc děkuju za rychlé jednání. Řemeslníci opraví den po nehodě okno. Jsou rychlí a profesionální. Jsem zvědavý, kolik si za to řeknou…
Na čtvtek jsem objednaný u zubaře. Příjemný pán v letech si vyslechne mojí story, udělá RTG a začne nanášet vrstvy na můj zub. Po pár minutách mi ukazuje v zrcadle svůj výtvor. Kdybych nevěděl, kde mi chybělo kus zubu, ani bych nepoznal, kde to bylo. Krásná práce pana zubaře. Dostávám účet na 260 dolarů a přeposílám ho k proplacení na pojišťovnu. Mezitím mi volají z pojišťovny, že o placení účtu v nemocnici se nemusíme starat, že už je to uhrazené přímo přes ně.
Následuje ještě vyndání stehů další týden v pondělí v tzv. Wolk – in – clinic. Což je něco jako praktický lékař, práce všeho druhu. Nemusíte chodit do nemocnice, ale stačí navštívit ordinace, kterých v každé čtvrti několik. Když nemáte pojištění, platí se za vstup stovka a pak podle dalších nákladů. Vyndání stehů byl hračka. Párkrát to zatahalo, šmik šmik a stehy byly venku. Pod nimi se ukázala krásná jizva a díky Majklově elixíru s vitamínem E napomáhajícímu hojení ran se ani nezdálo, že před týdnem jsem proběhl sklem. Odřeniny na čele taky zmizeli zázračně rychle. Rozhodně doporučuji éčko na jakékoliv odřeniny, jizvy, lišeje apod.
Odeslal jsem další účet na pojišťovnu. Teď ještě čekám na fakturu na 500 CAD za opravu skleněných balkonových dveří a moje historka se bude pomalu chýlit ke konci. Oceňuji vstřícnost a rychlost v jednání s pojišťovnou Alianz. Ještě jsme zvědavý, jak dlouho jim bude trvat, než dostanu peníze na svůj účet.
A pár rad na závěr:
Nemyjte okna, jsou pak moc čistá a hrozí úraz.
Buďte si jistí, že dveře jsou opravdu zavřené, raději moc nevětrejte, hrozí úraz.
Buďte si jistí, že jste se pojistili na cestu do zahraničí. Vyplatí se to! Vím o čem mluvím, náhoda je blbec.
Přeju vám jízdu bez nehod.
Honza
